Vidíme-li dvouleté, tříleté nebo snad čtyřleté dítě, nacházíme svobodného člověka.
Vidíme-li dvouleté, tříleté nebo snad čtyřleté dítě, nacházíme svobodného člověka.
Proč je dítě svobodné? Protože dělá to, co chce. Je to divoký člověk. Stejně jako květina, strom nebo zvíře, které nebyly domestikovány a jsou divoké. Když pozorujeme lidi, kterým jsou dva roky, zjišťujeme, že většinu času mají na tváři široký úsměv a je jim dobře.
Zkoumají svět. Nemají strach ze hry. Bojí se, až když se poraní, jsou nespokojení, až když mají hlad, když nejsou splněna některá jejich přání, ale nestarají se o minulost, nestarají se o budoucnost. Žijí jen přítomným okamžikem.
Velmi malé děti se nebojí vyjádřit to, co cítí. Jsou tak pomilováníhodné, že se jim dostává lásky, přímo se v ní koupou.
Vůbec se nebojí milovat. Tato je popis normální lidské bytosti. Jako děti se nebojíme budoucnosti ani se nestydíme za minulost.
Naším normálním lidským sklonem je těšit se ze života, hrát si, zkoumat svět, být šťastný a milovat.
Co se ale stalo s dospělým člověkem? Proč jsme tak rozdílní? Proč již nejsme divocí? Z hlediska Oběti můžeme říci, že se nám stalo něco smutného, z hlediska válečníka můžeme říci, že to je normální. Stalo se, že máme Knihu zákona, velkého Soudce a Oběť, jenž vládnou nad naším životem. Již nejsme svobodní, protože Soudce, Oběť a systém víry nám neumožňují být tím, kým skutečně jsme. Jakmile byla jednou naše mysl naplněna vším tím smetím, nejsme již šťastní.
Tento řetězec výcviku, od člověka k člověku, z jedné generace do druhé, je v lidské společnosti normální. Není nutné, abychom obviňovali rodiče, že nás učili být jako oni. Co jiného nás mohli učit než to, co znají?
Udělali to nejlepší, co mohli, a pokud nám ublížili, bylo to způsobeno jejich vlastním ochočením, jejich vlastními obavami, jejich vlastní vírou. Na programování, které prodělali, neměli žádný vliv, takže se ani jinak chovat nemohli. Není třeba obviňovat rodiče či kohokoliv jiného, že nás zneužívali.
Teď však nastal čas toto zneužívání zastavit. Je čas osvobodit se od tyranie Soudce tím, že změníme základy svých vlastních dohod. Je čas osvobodit se od role Oběti. Skutečné „já“ je malé dítě, které nikdy nevyrostlo. Někdy se objevuje, když se dobře bavíme nebo si hrajeme, když se cítíme šťastní, když malujeme nebo píšeme poezii, když hrajeme na piano nebo se projevujeme nějakým jiným způsobem. Toto jsou nejšťastnější okamžiky našeho života - když se podstata objeví na povrchu, když se nestaráme o minulost a neděláme si starosti o budoucnost. Tehdy jsme jako děti. Je zde ale něco, co vše mění: říkáme tomu odpovědnost.
Soudce řekne: „Počkej chvíli, jsi zodpovědný, máš něco na práci, musíš pracovat, musíš chodit do školy, musíš si vydělávat na živobytí.“ Veškerá tato odpovědnost se objeví v naší mysli. Výraz v naší tváři se změní a jsme opět vážní.
Pozorujeme-li děti, když si hrají na dospělé, vidíme, jak se jejich tváře změní. ,Pojďme si hrát na to, že jsem právník,“ říkají a hned se do jejich tváří vkrádá výraz dospělých. Takové tváře uvidíme u soudu - a takoví také jsme.
Jsme stále dětmi, ale ztratili jsme svobodu. Svoboda, kterou hledáme, je svoboda být sami sebou, svoboda moci se vyjádřit.
Podíváme-li se na své životy, vidíme, že většinu času děláme něco, abychom potěšili jiné, aby nás přijímali, místo abychom žili tak, abychom potěšili sami sebe.
To je to, co se stalo s naší svobodou.
D.M.Ruiz - Přestaň se bát
Tímto oficiálně podávám demisi na funkci dospělého člověka.
Rozhodla jsem se, že nadále na sebe beru zodpovědnost osmiletého dítěte!
Chci chodit k McDonaldovi a myslet si, že je to čtyřhvězdičková restaurace.
Chci si pouštět dřívka po blátivé kaluži a pohánět je házením kamínku.
Chci si myslet, že lentilky jsou lepší než peníze, protože je můžu sníst.
Chci v létě ležet ve stínu toho velikého dubu a popíjet tam s kamarády limonádu.
Chci se vrátit do času. kdy byl život jednoduchý
- stačilo znát jen barvy, násobilku a pár básniček a nevadilo mi to,
protože jsem nevěděla, co všechno nevím a bylo mi to fuk.
Uměla jsem jenom být šťastná v blažené nevědomosti o všem, co by mě mohlo rozrušit nebo naštvat.
Chci si myslet, že svět je spravedlivý.
Že lidi jsou poctiví a dobří.
Chci věřit, že všechno je možné.
Chci zapomenout na složitosti života a žasnout zase nad maličkostmi.
Chci žit zase jednoduše.
Nechci, aby se můj den skládal z havárií počítače, hor papíru, špatných zpráv, účtů, pomluv, nemocí a ztráty milovaných lidí.
Chci věřit v moc úsměvu, objetí, laskavého slova, pravdy, spravedlnosti, míru, snů, představivosti, naivnosti a stavění sněhuláka...
Takže tady je má občanka, řidičák, platební karty a formulář na daňové přiznání.
Oficiálně rezignuji na dospělost.
...a jestli o tom chceš ještě diskutovat, musíš mě nejdřív chytit!
,o))