Ego je doslova myšlenkou strachu.
Jako děti jsme se učili, jak být "dobrými chlapci a děvčaty, z čehož samozřejmě vyplývalo, že takoví ještě nejsme. Dozvěděli jsme se, že budeme dobří, pokud si uklidíme pokoj nebo získáme dobré známky. Jen málo z nás se naučili, že jsme esenciálně dobří. Jen zlomku z nás se dostalo bezpodmínečného uznání, pocitu, že jsme úžasní tím, že jsme, a ne proto, co děláme. Není to tím, že by nás vychovávaly zrůdy. Vychovávali nás lidé, kteří byli vychování stejně jako my. Někdy se právě ti, kdo nás nejvíc milovali, domnívali, že je nutné naučit nás bojovat. PROČ? Protože svět je krutý a oni chtěli, abychom v něm obstáli.
Museli jsme se stát stejně nenormálními jako svět, protože jinak bychom se do něj nehodili. Museli jsme neustále cosi dokazovat, učit se na samé jedničky, dostat se na Harward. Je divné, že jsme se takto nenaučili disciplíně, spíše jsme si osvojili mylnou představu, že naše síla vychází z vnějších zdrojů. Ztratili jsme povědomí o vlastní síle a naučili jsme se bát. Bát se, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme.
Strach učení neprospívá. Ohýbá nás a zpomaluje. Neurotizuje nás. Už v pubertě byla většina z nás vážně pochroumaná. Naše láska, naše srdce a naše skutečné Já byla neustále zpochybňována těmi, kteří nás neměli rádi i těmi, kteří nás rádi měli. Nedostatkem lásky jsme se pomalu, ale jistě začali rozpadat. Před lety jsem si řekla, že se nebudu bát ďábla. Došla jsem k závěru, že neexistuje žádná zlá síla ohrožující planetu. To všechno se odehrává jen v mé hlavě. Uvědomila jsem si, že to není zrovna dobrá zpráva. Pokud totiž každá myšlenka vytváří zkušenost, pak žádné horší místo neexistuje. Pokud opravdu není žádný ďábel chňapající po našich duších, pak ta podivuhodná tendence vnímat svět bez lásky sídlí v naší mysli.
Od dětství nám namlouvali, že jsme oddělená, omezená stvoření. Proto máme takové problémy s láskou. Láska nám připadá jako prázdnota. Bojíme se jí, že nás pohltí, protože v určitém smyslu to tak skutečně je. Pohlcuje naše malé Já, náš osamělý pocit odloučenosti. Myslíme si, že jsme tímto pocitem a bojíme se, že bychom bez něj zemřeli. ale umírá jen naše vystrašená mysl, a láska uvnitř tak dostává šanci dýchat. V terminologii kurzu se celý náš systém ustrašeného vnímání, vycházejícího z falešného pocitu, že jsme odděleni od boha a od ostatních, nazývá EGO. Slovo EGO se zde užívá jinak než v moderní psychologii. Používá se stejným způsobem jako v antickém Řecku - reprezentuje malé, oddělené Já. Je to falešná představa o nás samotných, o tom, kdo a co doopravdy jsme. Vzhledem k tomu, že tato lež je naší neurózou a život ve lži je plný příšerné úzkosti, je neuvěřitelné, jak moc se bráníme zacelení této trhliny. Myšlenka oddělená od lásky je naprostým znetvořením. Je to naše vlastní síla otočená proti nám.
Ve chvíli, kdy se mysl poprvé odchýlila od lásky - kdy se Syn Boží zapoměl smát - vznikl celý iluzorní svět. Kurz zázraků nazývá tento okamžik naší " zajížďkou do strachu" nebo také "odloučením od Boha".
Ego má svůj vlastní pseudo-život, a stejně jako všechny formy života také bojuje o přežití. Ať už je náš život jakkoli nepohodlný, bolestný nebo dokonce zoufalý, je to život, který známe. Lpíme na něm, místo abychom zkusili něco nového. Většině z nás je ze sebe tak či onak příšerně zle. Je tedy vskutku neuvěřitelné, jak urputně lpíme na tom, čeho se toužíme zbavit. Ego je jako počítačový virus, který napadá operační systém. Jako by nám ukazovalo temný paralelní svět, říši strachu a bolesti, jež ve skutečnosti neexistuje, ale nám připadá, že ano. Lucifer byl ten nejkrásnější anděl na nebi, než padl. Ego je láska obrácená v sebenenávist.
Ego je jako gravitační pole, vybudované na dlouhém ustrašeném myšlení, které nás oddaluje od lásky v našich srdcích. Je to duševní síla obrácená proti nám samotným. Je chytré, úlisné a manipulující jako my. Pamatujete na ty zkazky o ďáblovi a jeho sladkých řečech? Ani ego vám neřekne: "Nazdar, já jsem tvoje sebenenávist" Není hloupé, ani my nejsme hloupí. Proto říká například: "Nazdar, já jsem tvé dospělé, zralé, racionální já. Pomůžu ti najít sebe sama." Radí nám, abychom se starali sami o sebe na úkor druhých. Učí nás sobectví, chamtivosti, odsuzování a malichernosti. Ale pamatujte si, že všichni jsme jedním: Co dáme ostatním, dáváme i sobě. Co ostatním odepřeme,odepíráme sobě samým.Kdykoli si místo lásky zvolíme strach, ochuzujeme se o prožitek ráje. Do jaké míry upíráme lásku, do takové míry budeme mít pocit, že nás opustila.
Návrat k lásce
Marianne Williamson