Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak věřit v Boha i sebe samého...

30. 12. 2011

       My všichni jsme pokojní bojovníci v tréninku. Pro život na Zemi není nezbytnou podmínkou dokonalost. Zatímco žijeme, v jednom kuse děláme chyby a učíme se z nich. Nejsme zrození k tomu, abychom byli ideální, ale abychom byli skuteční- ne proto, abychom se stali někým jiným, ale abychom se stali sami sebou.

      Pojem Bůh nebo božský Duch překračuje hranice lidského chápání a zdá se, že je příliš hluboký, než aby se jednalo o záležitost pouhé víry. Víra přichází a odchází, Bůh zůstává. Gravitace existuje, ať v ní věříme nebo ne. Člověk ještě nemusí rozumět lásce, aby ji poznal a zažil. A s Bohem je to stejné. Vždycky, když pocítíme inspiraci, dotkl se nás Duch. Duch nás obklopuje jako voda rybu, jako vzduch ptáka v letu.

      Bůh je všude, ve všem a v každém. Bůh je láska a výsledek tvoření.

      Jak praví rčení: "Je Bůh a je nevšímavost". Absence Boha neexistuje- jen nedostatek pozornosti. Boha dokáže rozpoznat ten, kdo hledí očima svého srdce: pozoruje za ranního jitra květinu, která se rozvíjí na slunci- pohlédne na noční oblohu a zkusí zapřemýšlet o hlubinách vesmíru. Jak by mohl v takových okamžicích Boha nepoznat?

      Víra překračuje hranice přesvědčení. Je založena na pozorování, že vesmír funguje v souladu s vyšší inteligencí, s mistrovskou hrou, která se nám zjevuje v podobě uspořádaných zákonů.

      Jak řekl Einstein: "Bůh nehraje kostky s vesmírem". A Bůh nehraje ani kostky s námi. Pokud je člověk doslova či obrazně stvoření Boží, pak je tedy dokonalým Božím obrazem a je tady, aby si uvědomil svou jednotu s ním.

      A proto si klaďme nejen otázku "Věřím v Boha? Mám víru v Boha?", ale také "Věřím v sebe? Mám víru v sebe?"

      Pokud se odlučujeme od Boha a oddělujeme od vesmíru, svou víru nenajdeme. Ale jsme-li stejně třeba jako lastura či hvězda nedílnou součástí tohoto tajemství, náš život je prostý a vždy se odvíjí přesně tak, jak by měl.

      Buďme k sobě tedy shovívaví. Projevme vůči sobě stejný soucit, vlídnost a úctu, jakou bychom projevili vůči každému Božímu stvoření. Život je někdy peříčko a někdy není k unesení, někdy je plný radosti a jindy z něho prýští bolest. Když se však na něj zahledíme s očima dokořán, nevidíme v něm žádný kámen úrazu, žádný problém. To se jen Bůh ubírá svými cestami.

      Jsme obklopeni všemožným duchovním hledačstvím, horečným sebezdokonalováním a osobním růstem, takže se u nás projevuje sklon ztrácet ze zřetele obraz v jeho větší šíři. Nevidíme, že se všechno odvíjí tak, jak má, že svou roli hrajeme dokonale, že jsme v pravý čas na pravém místě. 

     Toto transcendentní  tvrzení neznamená, že život bude pokaždé probíhat tak, jak se nám líbí nebo jak si myslíme, že by plynout měl. Je pro nás jen připomínkou, abychom se uvolnili, pomaloučku zhluboka se nadechli   (právě teď!), abychom přijali to nejlepší ze života, který nám byl dán, a přispěli k tomu svou hřivnou, tím nejlepším ze sebe.

      Buďme proto shovívaví především k sobě. V této chvíli se přece snažíme ze všech sil. Činíme se, jak jen nám naše současné možnosti a vědomí dovolují. V okamžiku, kdy začínáme svému životu důvěřovat tak, jak se před námi odvíjí, rezignujeme na post generálního ředitele vesmíru. A ruku v ruce s tímto nevěděním k nám přichází smíření, smiřujeme se sami se sebou, s tím, jací jsme a jak se s postupem času a okolností vyvíjíme v člověka, kterým jednou nejspíš budeme.

 

Zdroj: Tvůj život má cíl- Dan Millman

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< únor / 2019 >>


Statistiky

Online: 2
Celkem: 196421
Měsíc: 2369
Den: 93