Pokora a pasivita...
Pokora není o tom, že každému dovolíme, aby s námi jednal a manipuloval, jak se mu zlíbí, abychom se přizpůsobovali druhým, jejich vrtochům a touhám. Pokora je o tom, že nezhoříme hněvěm, když se věci nedějí podle nás, že nejsme lhostejní k žádné události, že jí dokážeme přijmout bez trpkosti a hořkosti a poučení z ní plynoucí uplatníme k dobru svému i druhých. Pokora neznamená rezignovat, vzdávat se, ale jít zpříma s odvahou, s prosbou a vděčností na rtech, pokorou a vírou v srdci, vstříc všemu, co za špatné ve svém životě považujeme. Pokora je o pochopení a zodpovědnosti a je třeba se mu učit.
Pokora je dokázat přijmout každou situaci, která nám přišla do života a plně si uvědomovat, že každá událost, každá lekce, je zde proto, abychom se učili každým okamžikem a krůček po krůčku se dostávali k vnitřnímu Světlu, paprsku lásky, jež hoří v každém z nás, abychom se dokázali zahalit do našeho Světla skutečného bytí a stali se skutečným Světlem.
Umět pokorně přijmout, že život je škola a každý, kdo mi vstoupí do života je můj učitel a nic se neděje náhodou.
Pokorně přijmout skutečnost, že je to ve skutečnosti tak, že nikdo z ostatních ani žádné situace nemohou rozhodovat o našich pocitech o našem chování. Ani my nemůžeme určovat, jak se mají druzí chovat. O duševní bolesti a o tom, jak nás druzí vyřídí , si rozhodujeme sami.
Pasivita... já nic dělat nebudu, ono se stejně stane, co má...
Být v přítomnosti je jediná cesta, jak se dostat sám k sobě. Buďme k sobě upřímní a s pokorou přijímejme vše, co do našeho života vchází...
Jiřinka